Povaha neplatnosti lichvářských smluv

Nejvyšší soud vyjasnil palčivou problematiku týkající se povahy neplatnosti tzv. „lichvářských smluv“, tedy otázky, zda má soud přihlížet k neplatnosti lichevní smlouvy i bez návrhu (tzv. absolutní neplatnost), či pouze na základě námitky jedné ze stran smlouvy (tzv. relativní neplatnost).

Nejvyšší soud uzavřel, že právní úprava lichvy dle § 1796 občanského zákoníku představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, je neplatné dle § 588 občanského zákoníku. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání.

Lze tak uzavřít, že soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022

Previous
Previous

Může být pracovním úrazem psychická nemoc?

Next
Next

Souběh manažerské smlouvy se smlouvou o výkon funkce