Může být pracovním úrazem psychická nemoc?
Nejvyšší soud ČR řešil otázku, zda může být pracovním úrazem i psychická nemoc, respektive zda a za jakých podmínek může být posttraumatická stresová porucha samostatně považována za poškození zdraví způsobené pracovním úrazem. Případ se týkal zaměstnance, který trpěl PTSD po zažitém závalu při práci na tunelu Blanka.
Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Podle ustálené rozhodovací praxe se jedná o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí.
K poškození psychického zdraví (představujícímu psychické trauma) v důsledku traumatizující události může dojít současně s poškozením tělesného zdraví, ale též samostatně, aniž by došlo k poškození tělesného zdraví zaměstnance. V prvním případě se zevní příčiny poškození psychického zdraví budou zpravidla překrývat se zevními příčinami tělesného poškození zdraví. Zevní příčinou samostatného poškození psychického zdraví zaměstnance mohou být různé traumatizující události na pracovišti, jež extrémně vybočují z běžných, každodenních podmínek výkonu práce (na které nemůže být zaměstnanec připraven), jako například nepřiměřeně (extrémně) tvrdá kritika ze strany vedoucího zaměstnance, obdobné agresivní jednání ze strany spoluzaměstnance, popř. jiné osoby nebo jiná traumatizující událost (těžká nehoda, jiné neštěstí na pracovišti, násilný trestný čin apod.), které postiženého zaměstnance zasáhly do té míry, že u něj vyvolaly mimořádně intenzivní stresující zážitek. Nejedná se přitom jen o situace, kdy je zaměstnanec touto událostí zasažen jako její přímý účastník (tím, že se jedná o útok směřující přímo proti jeho osobě, nebo o jinou událost, která mu bezprostředně hrozí vážným poškozením tělesného zdraví), ale též o situace, kdy je zaměstnanec jen pozorovatelem (svědkem) takové události. Podstatné je, že traumatizující události byl zaměstnanec vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že událost u něj vyvolala (byla způsobilá vyvolat) mimořádně intenzivní stresující zážitek (spojený například s obavou o osud zasažených spoluzaměstnanců nebo s uvědoměním si fatálních následků, jež by zaměstnance postihly, kdyby se v místě působení události sám nacházel), který vedl k poškození jeho psychického zdraví. V těchto situacích nelze usuzovat – na „pouhý subjektivní emocionální prožitek“, který podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1792/2004, není úrazovým dějem; dovolací soud v uvedeném rozhodnutí nevycházel ze zjištění, že zaměstnanec byl vystaven působení traumatizující události, nýbrž ze zjištění, že zaměstnanec cévní příhodu utrpěl, aniž by při předcházejícím jednání s vedoucím zaměstnancem (které probíhalo klidně) „byl jednorázově přetížen při plnění zvlášť obtížných úkolů, tedy že by utrpěl psychické trauma“.
Nelze pochybovat o tom, že zevní příčinou tělesného poškození zdraví jsou různé faktory (shora uvedené), které přímo působí na organismus člověka. Obdobně potom na traumatizující událost jako kvalifikovanou zevní příčinu poškození psychického zdraví je možno usuzovat jen v případě, byl-li zaměstnanec vystaven jejímu přímému působení buď jako její účastník, nebo pozorovatel. Vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), byť extrémně vybočující z běžných, každodenních podmínek výkonu práce zaměstnance, takovou kvalifikovanou zevní příčinou není; tyto projevy samy o sobě nejsou způsobilé vyvolat mimořádně intenzivní stresující zážitek, neboť vždy ještě záleží na tom, do jakých souvislostí si vnímající osoba – aniž v daném okamžiku má jiné poznatky o události – tento prožitek při jeho emocionálním zpracování ve své mysli dá.
Na základě podaného výkladu lze potom uzavřít, že posttraumatická stresová porucha, která se u poškozeného zaměstnance vyvinula v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl tento zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel (svědek) vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a která současně extrémně vybočovala z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce, je poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem, za které zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 1 (nyní § 269 odst. 1) zák. práce.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022